Konzert v praze
Video s pražskýho konzertu! http://www.youtube.com/watch?v=oE_UE2KmsPA&search=Tokio%20hotel
http://www.youtube.com/watch?v=Grm4x_QU8Ek&search=Tokio%20hotel%20in%20Prague
http://www.youtube.com/watch?v=oJ0s1A4i-rI&search=Tokio%20hotel%20in%20Prague
všimněte si jak tam někdo zařve Icb liebe dich!
http://www.youtube.com/watch?v=ZwYcy8slllM&search=Tokio%20hotel%20in%20Prague
Zvoní budík. Rozespale se po něm natáhnu. Jsou teprve čtyři hodiny, ale co bych pro Tokiáky neobětovala! Chci si ještě aspoň chvilku zdřímnout, ale Jana mi nedá pokoj, pořád mě prozvání. Vyskočím a ještě jednou si zkontroluji tašku. Když se ujistím, že je v ní skoro celý můj šatník, jdu si spokojeně hodin obličej na xicht.
Jdu vzbudit mamku, čeká nějaké proslovy o slušném chování, ale nic, asi jí došlo, že by to nemělo cenu…=OD Mamka mě šla doprovodit ke strejdovi, který měl mě a Janu odvézt do Ostravy, kde jsme v šest měly nastoupit na autobus. Štěstí, že má Janča v Praze babi, jinak by mě tam mamka nepustila… I když jsem říkala, že ani ubytování potřebovat nebudu, protože budu bydlet s Billem a s Tomem v hotelu…=D
Na nádraží jsme o tři čtvrtě hodiny dřív. Vůbec to nevadí, i když je šílená kosna… Jsme upe napjaté. Obě už jsme v duchu na konzíku…
Jenže už je šest a autobus nikde… Slečna v budce nám řekne, že autobus je někde u nějaké nehody. "Cože? A kdy přijede?" začíná být Janča hysterická. "Asi za hodinu." A zavře okýnko. Jdeme za ostatníma, do čekárny. "Stihneme se připravit?" Jana se skoro sesype. Za chvíli do čekárny přiběhne nějaká hysterka a začne hulákat: "Autobus nepojede, měli nehodu a jiný nemají!"
Začneme propadat panice. Běžíme k budce, jak o život, ať nás když tak přehodí do jiného volného busu. Slečna v budce nás utěší, že to je jen planý poplach a autobus v sedm pojede, takže už klidné jdeme do čekárny a dusíme smích při pohledu na ty hysterky, které raději jedou vlakem…
V sedm konečně nastoupíme do autobusu. Jana vyřizuje co půl hodiny telefony s rodiči. Moje mamka si ani nevšimla, že jedeme později. Na plazmě nám pouštějí Johny Deep, ale vůbec se nemůžu soustředit, pořád přemýšlím, co si obleču, jak se namaluju a jaké bude mít Bill vlasy…
Pořád dokola si s Jančou pouštíme jejich cédečko a učíme se ještě texty. Začínám být čím dál nervóznější. Konečně jsme v Praze. "Kam teď?" zeptám se Jany. Rozhlídne se a pokrčí rameny: "Já ani moc nevím." Začnu zuřit: "Jak nevím? Tak proč tu na nás nečeká tvoje babi?!" "V klidu, najdem to…"
Naštěstí měla pravdu. Když přifičíme k její babi, hned začneme zkoušet oblečení. Pěkně se s Janou pohádám, protože se jí nelíbí moje kombinace. Stejně si ji nakonec vezmu. Ještě Tokiákům musíme napsat dopis. Rozhodneme se, že to nějak slátáme v cukrárně. Vezmeme papír, propisku,slovník a pádíme do cukrárny.
Máme čas přes hodinu a půl. Koupíme zmrzku a píšem, mám tam tolik hrubek, že to ještě budu muset přepsat. Kouknu na hodinku a dostanu slabý infarkt… Do odjezdu autobusu zbývá jen 20 minut!!! A to ještě nejsme namalované, oblečené a nemáme to přepsané!! Hodíme sprinty. Učitelka těláku by se divila! Plíce necháme někde na půlce cesty, ve dveřích skoro srazíme babi a hned skočíme před zrcadlo.
Snažíme se ze sebe udělat upe sexbomby. Namaluju se snad v rekordním čase kupodivu s docela dobrým výsledkem. Jana je šíleně nervózní a řasenku si rozmaže snad všude. Vezmu si tričko s docela odvážným výstřihem, něčím je přece musím zaujmout!!!=D
Už jsme namalované, oblečené a dopis už je taky nějak naškrábaný, chceme vyrazit, ale Janina babička něco peče! Bez ní jít nemůžem, protože by jsme tam netrefily. Babi je upe v klidu. "Pojedeme dalším…" oznámí nám. S Jančou chytáme infarktové stavy.
Konečně dopeče, už je čtvrt na šest! A v šest je sraz! Už jsme na cestě, když si Janina babi vzpomene: "Jé, já jsem si doma zapomněla berli! Jani, zaběhni mi pro ni." Jak si někdo může zapomenout berli?! Jana sprintuje. Začínám být opravdu hysterická, asi po tom konzíku budu potřebovat psychologa. Jana konečně přifičí i s berlí.
Dojdeme na zastávku, čekáme… A nic! Asi po deseti minutách nám konečně přijede správný autobus. Nasedneme a vydechneme si, to ale nevíme, co nás ještě čeká…
Uvízneme v zácpě. Obě máme na krajíčku, co když to nestihneme! "Babi, nedoběhneme to raději?" Její babi začne mít výčitky svědomí, ale konečně se pohneme. Ještě musíme jed pár stanicí metrem, už zbývá jen pár minut.
Už jsem u metra. Ale babi si ještě musí jít vybrat do bankomatu, než přijde, ujedou nám už 2 metra! Máme sto chutí do jednoho naskočit, ale stejně by jsme tam netrefily… Konečně přijde. Pomalu odpočítáváme minuty. Vystoupíme a máme přesně tři minuty na to, abychom to našly.
"Tak babi, kde to je?" zeptá se Jana, už podstatně klidnější. "Nevím, musíme to najít." Pokrčí babi rameny. Dneska už mám snad třetí infarkt. "My půjdeme na před." vykřikneme na ni už za běhu. Vlítneme skoro do každého obchodu a ptáme se, kde je kavárna Nesvaté.
Konečně vidíme hlouček holek. Samozřejmě, že jsme tu jedny z posledních, ale já jsem šikovná Ostravačka, takže dostanu lístek jedna mezi prvníma. Babi nás za chvíli najde, ale za chvíli vzdá pokusy s námi komunikovat. Raději už jde domů.
Protože skoro nikdo neví, kde je klub Futurum, ten moderátor nám to jde ukázat. Jdeme s ním s Jančou hned v čele. Už je tam plno fanynek. "Doufám, že nás tam vůbec pustí." Nejsme zrovna optimistické.
"Odkud se bude pouštět?" hned se zeptám toho chlapíka. Ukáže mi postraní vchod a já tam hned zamířím, pouštět dovnitř se má sice až v sedm, ale chci si pohlídat první řadu! Když tam přijdeme, bodyguardi nás zchladí: "Odtud se nepouští." "Ale pouští." Nenecháme se odradit. Jenže když to začnou tvrdit i tomu chlápkovi, dojde nám, že nekecají. A to jsem byla hned první!
Ukážou nám jiný vchod a já se samozřejmě zase prorvu hned jako první. Pro jistotu se těch dvou bodyguardů zeptám, jestli jsme tu správně. Potvrdí to. Začíná tu být docela těsno. Hodím řeč s fanynkami, co stojí kolem mě. Do oka nám padnou hlavně Monča a Káťa, takže si slíbíme, že si budeme když tak držet místa.
Co pět minut se mě někdo ptá, kolik je hodin a já se snad co 2 minuty ptám těch guardů, kdy budou pouštět, asi už jím lezu na nervy. Už pomalu pouštějí novináře. Vtlačím se mezi dvě zábrany, kde se bude pouštět, mám jistotu, že půjdu první, teda pokud si to nerozmyslí a nebudou pouštět od jinud…
Guardi mi řekli, že se bude pouštět v sedm. Je sedm a nic! "Pusťte nás, už je sedm." kvílím na ně. "Ne, až nám řekne šéf. Tokio Hotel ještě zkoušejí. Nápor fanynek za mnou začíná být neúnosný. Mám pocit, že mi začínají praskat všechny žebra.
Vysílám prosebné pohledy na gardy a snažím se jim nakecat, že jsem taky novinářka. Skoro přehlédnu Boučka. Co chvíli začnou fanynky hystericky křičet, takže skáču, abych náhodou nepropásla Tokiáky, i když co by ted dělali venku, že. Co chvíli mi do očí udeří blesk, novináři fotí dav.
Moje nové boty velice trpí, ani necítím prsty. Už je skoro půl a pořád nic. "Už mě pusťte, prosím." Žebrám u guardů. Už asi mají povolení, protože mi ten jeden kývne a já vyběhnu. Ostatní tam zachytí, protože chtějí oddělat zátarasu. Pustí nakonec i Janču, která řekne, že je se mnou. Běžím jako o život, i když mě nikdo nemůže předběhnout.
Doběhnu k prvním kontrolorům, a skoro se skácím! Nevidím na mojí ruce vstupenku! Vyhrnu rukáv a naštěstí tam je. U dalších se ani nezastavuju a skoro jim to vrazím do xichtu.
Je tma strašně dlouhá chodba. Připadá mi, jako by jsme šli do sklepa. Proběhnu kolem Boučka a jiných moderátorů a zabrzdím až u zábrany pod podiem. Budu v první řadě! Hned za mnou dorazí Janča, Monča a Káťa. Moc holek už se do první řady nevejde, protože tam jsou novináři.
Jsem upe šťastná, ale za chvíli se skoro zadusím. Přiběhne houf fanynek a všechny se na nás namáčknou. Tak tak popadáme dech. Mám pocit, že za chvíli projdu tou zábranou, jako sítem. Všechny začneme vyřvávat: "Tokio Hotel!" Chci si sundat svetr,ale nemám na t dost životního prostoru,m štěstí, že jsem si sundala už venku aspoň bundu. Aspoň si svetr rozepnu. Janča se s pomocí všech okolních holek snaží sundat bundu a při tom si natáhne sval.
Vytáhneme foťáky a mobily a řveme s ostatníma. Už teď mě bolí v krku a to ještě ani nezačal konzík!!!
Jana nenápadné nakukuje novináři vedle sebe do foťáku a hned mi vše sonduje: "Bill bude mít tu bílou bundu, ale nic jiného jsem neviděla." Začíná mi být blbě. Já chci vidět aspoň první song! Doufám, že mě nezadusí ještě před začátkem konzíku.
Domluvíme se s druhou řadou a i s novináři zatlačíme dozadu. Jenže nejmíň dalších 15 řad zase zatlačí dopředu. Moc jsme si teda nepolepšili. Začínám být sprostá! Křičím za sebe výrazy, které ani nevím, že znám.
Už je po osmé. Na podiu už hezkou dobu nějaký typoš zkouší kytary. Na podium se vyškrábe Bouček. Začne tam kecat něco v tom smyslu, že by se chtěli ještě do konce roku TH stavit. A že pro nás mají překvápko: autogramiádu. Po každé větě dělá půl minutové přestávky vyplněné hysterickým řevem. Strašně mě zklame, když řekne, že TH nám předvedou pět písniček. Pět! Tak málo!
Bouček odfaří a za chvíli to přijde… Na podium přijde Tom, Gustav a Georg. Kde je Bill?! Přijde až poslední. Všichni vypadají tak dobře! I Georg vypadá na živo good.
Tomík má maskáčové tričko a bílo béžovou kšiltovku. Billík má bílou bundu, bílý opasek, upe rozcuchané vlasy a stíny až po obočí. Nehty má taky bíle! Všichni jsou tak sexy! Najednou mě vše přestane bolet.
Kluci začnou hrát jung und nicht mehr jugendfrei a Bill se hýbe do rytmu. Skoro polovinu prvního songu slyším HODNĚ blbě. Chudáci holky někde vzadu.
Kluci to prožívají a jde vidět, že z toho mají radost. Bill o mě sem tam zavadí pohledem, což mi dělá strašně dobře.
Po konci songu si Bill sundá bundu a napije se. Pak má kratší proslov, nestíhám vnímat význam slov. Bill je docela dost hubený, ale představovala jsem si to horší. Na Tomovi to vidět nejde, protože má své typické skejt hadry.
Potom spustí Durch den monsun. Při refrénech nás Bill nechá zpívat (spíše řvát) slova. Vždycky vykulí očička, natáhne a mikrák a druhou ruku si dá k uchu. Upe nemůžu z toho, že se Bill zdržuje převážně na naší straně.
Následuje Schrei. Snažím se zpívat co nejvíc nahlas. Musí na mě být pohled=) Jsem upe zpocená, jak se na mě mačká horda za mnou. Je to fain grupáč=) Jen doufám, že se mi neroztíká řasenka. Stíny už jsem si dávno setřela.
Je to celé na 100% živě. Bill nás vždycky nechá zařvat: "Schrei!" Hrubě mě bolí v krku, ale je mi to jedno. Fotíme co nejvíc, ale většinou se zapomenu. Vždycky se mi to připomene, když mi nějaká fans praští foťákem o hlavu. Můj a Billův pohled se někdy střetne. Jdu z toho do kolen!
Tom s Georgem předvádějí své klasické polohy. Je mi líto, že moc nevidím na Gustíka. Je tma malé podium, takže mi ho skoro furt zastírá Bill, tom nebo Georg.
Po Schrei má Bill kratší proslov k Rette mich. Když domluví je ještě chvíli docela ticho. A do toho ticha Jana zakřičí: "I love you Tom!" Tom ji najde pohledem a usměje se na ni, jako by říkal: Jasně, že mě miluješ…
Nikdy jsem neměla moc ráda slaďáky ale Rette mich mě vždycky dostane. Nápor fanynek ještě zesílí. Tomík si sedne na židli. Jana lapá po dechu, ale nakonec to nějak ustojí.
Bill pořád používá ten svůj trik. Vždy projede rukou těsně na d těma našima, tak těsně, že se ho SKORO dotkneme. Nemáme šanci, ale holky se stejně mačkají. Musím se přiznat, že i já se natahuju, co můžu. Napadne mě, že asi za chvíli hodím na Billa oběd, protože můj životní prostor se pořád zužuje.
Při prvním refrému se koukne na Janu, začnu žárlit. Ale při dalším se kouká na mě a dokonce na mě ukáže!!! Kdybych měla možnost, asi by jsem sebou sekla. Jsem z toho upe udělaná.
Skončí Rette mich a kluci odcházejí!!! Ne! Mám chuť přelézt tu zábranu a dotáhnout je zpátky na podium. Všechny začneme hystericky volat: "Tokio Hotel!"
Konečně se vrátí… To jsou jaryni, jen nás asi chtěli napnout a potrápit… Začnou hrát Freunde bleiben. To je jedna z mála od které moc neumím slova, ale stejně zpívám, jak o život. Bill je blízko k okraji podia, natáhnu co nejvíc ruku, nemyslím si, že mám šanci, že by se mě dotkl, ruce natahuje hafo holek, ale stejně mi to nedá. Zrovna jsem jediná.
Bill se na mě podívá a… PODÁ MI RUKU!!! Na kratký okamžik mi ji stiskne, ale pak se po něm začne sápat plno holek. Janča a ještě nějaká holka se ho stihnou dotknout. Napadne mě, že jsem ho měla stáhnout dolů za mnou, ale dojde mi, že by si asi o ty zábrany vyrazil zuby, což by byla velká škoda!
Jsem upe šťastná! Zaječím Janě do ucha: "Jani, Bill mi podal ruku! Já se ho dotkla!" Vidím pár závistivých pohledů holek kolem, myslím, že ty zadní si toho možná ani nevšimly, musí tam být blbý výhled.
Song skončí a Tokiáci odcházejí. Tom hodí trsátko do publika a plno holek se tma nahrne. Já ne. Nemáme s Jančou šanci, byly jsme na druhé straně než Tom. Georg přiskočí, a vrazí mi trsátko do natažené ruky. Začnu být pěkně hysterická. Jedna holka vedle mě mi chce trsátko vzít, protěže mi tvrdí, že ho chtěl dát jí. Přitom tak káča stála pěkně daleko.
Znovu voláme TH, ale pořadatelé nás pošlou ven. Rychle vyrazím, protože si chci chytit dobré místo, abych měla autogramy. Vyjdu ven a dostanu šok! U zábran se tlačí mega plno fans.
Je tu pěkný chaos, někde jsem ztratila Janču, ale teď ji hledat nebudu. Zahlédnu ji někde za sebou a zakřičím na ni, ať jde za mnou. Najdu si celkem dobrý místo. Jsem v první řadě, ale zpozoruji, že holky se zelenými pásky pouštějí za zábrany.
Asi dostaneme podpis jen my. Jana vystartuje a proletí zábranou, jsem hned za ní. Dojde k guardům u hlavní brány, ale ti nás odfakují: "Běžte za zábrany, tady nemůžete být…" Tak proč nás tam sakra pouštěli?!
Rychle se tlačím zpět, ať chytnu aspoň ucházející místo. Když procházím kolem jedné holky, vedle které je docela dost místa, rychle se k ní nakloním a řeknu jí, ať mi drží místo.
"Kde je ta holka? Já ji nevidím." plaší Jana. Bohužel ji nevidím ani já. Konečně ji najdu, hopsnu vedle ní a řeknu: "Ty si mi měla držet místo, že?" Chvíli si mě prohlíží a pak řekne: "JJ, jsi to ty." Oddychnu si.
A teď si uvědomím jednu příšernou věc, já nemám nic na jejich podpis! Začnu hustit do guarda, ať mi půjčí nějaký papírek, chvíli se přehrabuje a pak mi jeden ucházející dá. Jana je jako vždy praktická, takže v kabelce najde papír pro sebe i pro mě. Pro jistotu si nechám oba.
Všichni už jsme napjatí, jak kšandy. Pořád to tam zasvěcují atd. Konečně slyším řev, to znamená, že už přicházejí. Natahuju se co nejvíc a nad hlavou fotím, protože na začátek fronty nevidím.
Už jsou docela blízko! Každá fans si je musí ohmatat, asi to není zrovna příjemné. Konečně jsou tady! Vždycky rychlostí blesku strčím papírek před Toma, Gustava a Georga. Když chce Tom odejít, Jana ho chytne za mikinu a to ho zabrzdí, cukne sebou. Gard na Janu hodí výstražný pohled, takže ho raději pustí.
Když přijde Bill je to mnohem horší, najednou nás tam je upe mega tlupa. Fans mu cpou papírky skoro až do obličeje. Když chce Tom odejít, Jana ho chytne za mikinu a to ho zabrzdí, cukne sebou. Gard na Janu hodí výstražný pohled, takže ho raději pustí.
Bojím se, že můj papírek vynechá, nechala jsem si jeden celý prázdný, speciálně pro něj. Konečně si vezme ten můj! Ale ani se na mě skoro nepodívá=( Podčmárne mi ho a já si ho vezmu. Dostanu šok, nějaká pipina mi ho chce vyrvat! A podaří se jí to!=(
Prorvu se z té tlupy a snažím se najít nějaké volné místo u zábrany vzadu, kde ještě nebyli, marně… Holky jsou na sebe nalepené, jak sekundovým lepidlem. Kluci už odcházejí. Koukám na ně a je mi do breku, už nikdy je takhle z blízka nemusím vidět… Jana je upe happy, protože, jak šli zpět Gustav jí podal jako první ruku, potom ji podal i jiným, ale Janča byla první.
Jana byla podstatně úspěšnější. Nenechala si žádný podpis vyrvat a dokonce si ještě nechala podepsat na ruku od Toma a Gustava. To mě v té chvíli ani nenapadlo…
Ještě nejdeme domů. Dohodli jsme se, že k její babi jedem, až odjedou Tokiáci. Hledám holku, co mi vzala ten autogram ,ale nenajdu ji…
V dálce zahlédneme černé auto. "To jsou oni, jedou asi zadním vchodem." Zašeptá m Janča a hned vyrazíme. Na rohu potkáme ještě asi 5 holek, které se k nám hned připojí. Auto musí na křižovatce zastavit. Snažíme se nahlédnout dovnitř přes černé skla. Najednou se vepředu stáhne okýnko a takový postarší pán se zeptá: "Holky, copak je? Co hledáte?" Nakouknu dovnitř a zklamaně řeknu: "Nejsou tady." "Kdo?" Ale už mu nikdo neodpoví, protože všechny házíme sprinty zpět, aby nám neujeli praví Tokiáci.
Za chvíli by měli jed. Guardi nám přikazují, ať jdeme na chodník. Vyjedou TH, Jana chce vyběhnout hned zároveň s autem ,ale jeden gard ji chytne. Já ho oběhnu a fičím za nima. V závěsu běží plno fans.
Naběhnu si a čekám, potom jen mávám. Jedou schválně pomalu. Doběhnu ke křižovatce a snažím se je zahlédnout. Nejde to moc dobře vidět, ale poznám kde kdo sedí. Pak mi výhled zastře horda fanynek, které začnou bušit na okno. Janu připlácnou k autu, protože stojí moc blízko. Odcházím, stejně už nic neuvidím…
Hodíme sebou s Janou na lavičku a prohlížíme se fotky. Jana zavolá strejdovi, ať pro nás přijede. Asi 100 krát si přeříkáváme pro nás důležité okamžiky a Jana mi je názorně předvádí. Chvíli trvá, než jejího strejdu najdeme a pak mu celou cestu básníme o konzíku a stěžujeme si na bolesti. Žebra máme nejmíň naražené a modřiny by se nedali spočítat.
Komentáře
Přehled komentářů
hmm.......?je super
Miluji Billa
(největší fanoušek sladkejch Tokiáčků, 31. 12. 2006 17:58)
¨trapnější textík jsem tedy ještě nečetla.........wow!
Ich liebe dich, Bill!
bilíček
(miláček, 27. 2. 2007 14:36)